„To se ještě nikdy nestalo“ přece není bezpečnostní plán

Kdo mě zná, možná si říká, že bych se místo Píšová mohla jmenovat rovnou Kateřina Bezpečná. 😂

Ale já si to prostě neodpustím a jdu do tohohle tématu znovu.

U koní se totiž pořád trochu tváříme, že kdo moc řeší bezpečnost, je tak trochu hysterka. Helma, pevné boty, pravidla pro děti ve stáji… vždyť tenhle kůň je hodný a nikdy se nic nestalo.

Jenže bezpečnost není strach. Je to vědomí toho, že pracujeme s půltunovým zvířetem, které má svou vlastní hlavu.

A hlavně: „To se ještě nikdy nestalo“ přece není bezpečnostní plán.

YouTube video: https://www.youtube.com/watch?v=uDnqkCda358

Mrkněte se na video, jak správně uvázat koně. Tam se také často můžete dopustit nečekané chyby a zažít situaci, která se vám ještě nestala.

V žabkách ke koním aneb české léto

Vzpomněla jsem si na jednu situaci před pár lety.

Venku padaly teplotní rekordy, sluníčko pálilo jak v Dubaji a ve stáji klasický letní dress code české koňačky: kraťasy, vršek od plavek a žabky. Přece nebudeme mít opálené tričko podle rukávů a nedej bože se pařit v dlouhých rajtkách. A co teprve, aby se nám pod helmou zpotily vlasy. 😉

Přiznej se, poznáváš se v tom? Já v pubertě rozhodně, “ takže mám taky máslo na hlavě.

Byl u nás fyzioterapeut a vyprávěl o jezdecké stáži svého syna v Austrálii. A to byl, panečku, jiný svět. Jeho syn prý dost koukal, co se tam považuje za bezpečnost:

• Pravidelně se tam kontroluje stav výstroje a to, jak koni padne.

• Kdo vstoupí do stáje, má na hlavě helmu, a to i když jde pro koně do výběhu nebo ho jen vyčistit do boxu. 

• A v pantoflích? V těch tě pustí maximálně k bazénu. Ve stáji existuje jenom pevná uzavřená obuv.

• 
  

Mimochodem, není to jen jedna historka. Horse Safety Australia má pevnou uzavřenou obuv při manipulaci s koňmi přímo ve svých bezpečnostních standardech.

Fyzio se přitom pobaveně díval na všechny ty žabky kolem nás a holky se smály, že to jsou prostě ti přehnaní protinožci.

A mně v tu chvíli něco docvaklo.

V Čechách jsem skoro za exota, protože chodím v létě ke koním v pevných botách. V tamní stáji bych naopak byla ta, co bezpečnost moc neřeší, protože koně čistím bez helmy.

Pořád ten samý člověk a ten samý kůň. Jenom jiná stáj.

Na riziko se dá zvyknout

Neříkám, že bychom měli zítra převzít všechna australská pravidla. Spíš mě zaujalo, jak moc nás ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybujeme.

Když všichni chodí ke koním v žabkách, přestanou nám připadat zvláštní. Když někdo dvacet let jezdí na hodném koni bez helmy a nikdy nespadl, získá pocit, že ji nepotřebuje. A když děti pobíhají mezi koňmi odjakživa a nikdy se nic nestalo, začne se právě tohle používat jako argument, že je všechno v pořádku.

Přitom i Česká jezdecká federace řeší bezpečnost při ošetřování koně a vhodnou obuv už v základním jezdeckém vzdělávání.

A ještě zajímavější je, že naše zkušenost nemusí fungovat jen jako ochrana.

Zaujal mě mezinárodní výzkum bezpečnostního chování koňáků. Zjednodušeně z něj vyšlo, že čím víc toho lidi o bezpečnosti vědí, tím opatrněji se chovají. U těch nejzkušenějších se ale zároveň objevovalo i chování, které bezpečné rozhodně není.

Neznamená to, že čím zkušenější koňák, tím větší hazardér. Připomíná mi to ale něco, co kolem koní vídám docela často:

Zkušenost nás může naučit riziko zvládat, ale zároveň mu i přivyknout.

„On nikdy nekope.“

„Nám tady koně nikdy neutekli.“

„Já na něm jezdím bez helmy roky.“

„To vodítko takhle držím vždycky.“

A většinou se opravdu nic nestane. Jenže někdy ano.

Proto mi přijde zdravé se jednou za čas zastavit i u věcí, které děláme úplně automaticky, a říct si: Dělám to takhle proto, že je to rozumné? Nebo hlavně proto, že jsem to tak vždycky dělala?

Bezpečnost neznamená bát se koní

Koně s sebou nějaké riziko nesou a nikdy ho neodstraníme úplně. Můžeme ale ovlivnit spoustu obyčejných věcí.

Mít s koněm vyjasněné hranice a osobní prostor, aby nám nechodil po patách a nevytlačoval nás z místa. Potrénovat si v klidu doma situace, které by ho jinak v terénu nebo na závodech mohly překvapit. Nemotat si vodítko kolem ruky. Vědět, v jakém stavu je výstroj. A jestli po chvíli, která skončila větou „ty jo, to bylo o fous“, jen mávneme rukou, nebo si řekneme, že příště to zkusíme jinak.

Jsou to maličkosti a rutiny. Ale právě v těch se rozhoduje.

Sepsala jsem o tom e-book o bezpečné práci s koněm. Nic objevného tam nenajdeš, spíš si osvěžíš základy, které všichni známe a na které se snadno zapomíná.

A tímhle směrem jde i současný výzkum bezpečnosti v jezdeckém prostředí. Neřeší jen helmy, ale hlavně to, jak rizika zachytit dřív, než z nich vznikne nehoda.

Bezpečnost pro mě není o tom připravit se na každou katastrofu, kterou si dovedeme představit. Je to obyčejná ochota připustit si, že něco může být zbytečně rizikové, i když jsme to tak dělali posledních deset let.

A když se koni v hlavě i tak zrodí nějaká nečekaná konina, kryje ti záda pojištění odpovědnosti.

Samo o sobě nic bezpečnějšího neudělá. Nezavře bránu, nedá ti na hlavu helmu a nezabrání koni, aby se něčeho lekl. Je to poslední vrstva pro chvíli, kdy jsi udělala, co jsi mohla, a stejně se něco semlelo.

Takže ano, asi budu dál Kateřina Bezpečná. A budu se dál ptát, jestli věci děláme proto, že dávají smysl, nebo jen proto, že se to tak vždycky dělalo.

Protože „to se ještě nikdy nestalo“ je docela dobrá výpověď o minulosti. Ale jako plán na zítřek už funguje o poznání hůř.

Závěrem

A pokud mezi věci, o kterých už nějakou dobu víš, že bys je měla pořešit, patří i pojištění, nemusíš kvůli němu trávit večer nad pojistnými podmínkami nebo se harcovat někam na pobočku.

Můžeme to vyřešit spolu, online a za 15 minut budeš mít jasno 🐴🙂

Neváhejte kontaktovat Kačku.

Chci se pobavit o pojištění