Jak jezdí děti a dospělí. Stejný kůň, jiná hlava
- Kateřina Píšová
- 25. 1.
- Minut čtení: 3
Než začnu, chci říct jednu věc na rovinu. Tohle není odborný článek. Není to žádná teorie ani pravda vytesaná do kamene. Je to moje zkušenost. To, co vidím a prožívám u koní. A co se mi opakovaně vrací, pokaždé když sleduju děti v sedle.
Ladovská zima a Jasmínky přání
Byla v lednu taková ta ladovská zima. Ticho, sníh, klid. Jasmínka přišla s tím, že by chtěla na koníčky.
Pokud vás zajímá, jak to celé probíhalo, natočili jsme z vyjížďky s Jasmínkou krátký vlog. Krásně tam je zachyceno, jak to děti s těmi koňmi mají.
Žádné dlouhé přemýšlení, jestli je zima nebo jestli se to dneska hodí. Prostě měla chuť jet. A mně v tu chvíli v hlavě něco cvaklo.
Vybavila se mi moje vlastní vzpomínka z dětství. Jak jsem kdysi jezdila ke koním. Jak jednoduché to tehdy bylo. Prostě sednout, jet a neřešit. Svět byl v tu chvíli hrozně přehledný a vlastně klidný. Až zpětně si člověk uvědomí, kolik lehkosti v tom bylo. Ale život už je zkrátka takový, že přináší změny a s těmi změnami se všechno mění.
Když se objeví „co kdyby“
U mě třeba přišlo těhotenství. A narodila se právě Jasmínka. Najednou už člověk nemyslí jen na sebe. V hlavě začnou naskakovat věci, které tam dřív nebyly. Co když se něco stane. Kdo by se postaral. Kdo by ji živil. Najednou to přestalo být jenom o mně.
A chvíli jsem se dokonce bála jezdit. Nebyl to ale strach z koní. Byl to strach o toho malého človíčka. Bylo to o zodpovědnosti. A případných následcích. Ten typ strachu, který nevyřeší ani pojištění odpovědnosti, ani pojištění jezdce, ani pojištění koně, i kdyby si to člověk přál sebevíc:-)
Když se na to dívám zpětně, vlastně to chápu. Ta lehkost, se kterou jsem kdysi ke koním chodila, ale už není taková.
A jak se mi daří tu lehkost v životě mít, nebo nemít, můžete vidět i na mém Instagramu.
Stejný kůň, jiná hlava
A tohle je pro mě osobně ten největší rozdíl mezi dětmi a dospělými. Děti si sednou na koně a neřeší. Neřeší, co by se mohlo stát. Neřeší scénáře ani budoucnost. Prostě sednou a jedou. Jsou v tom přítomném momentu. Tady a teď.
Dospělí už to mají jinak. Máme v hlavě zkušenosti. Dobré i špatné. Máme odpovědnost, obavy, potřebu mít věci pod kontrolou. A často si ani neuvědomujeme, jak moc nám tahle naše sakramentská hlava stojí v cestě. V ježdění na koni bývá totiž největší brzdou právě ona. Ne tělo. Ne kůň. Ale my sami.
Koně jsou v tomhle neuvěřitelně upřímní. Reagují na to, co skutečně vysíláme. Na napětí, klid, nejistotu, důvěru. A děti jim v tomhle ohledu prostě dávají čistější signály. Bez kalkulu. Bez přemýšlení. Bez snahy mít všechno pod kontrolou.
Není to jen v sedle
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že to je takový obecně platný princip. Čím jsme starší, tím víc věcí nosíme v hlavě. Tím víc přemýšlíme, vážíme rizika, plánujeme dopředu. A takzvaně sednout a jet už pro nás není snadné. Ať už v sedle, nebo třeba obrazně v práci či v životě.
Možná proto mě tak baví ta mezigenerační výměna. My dospělí potřebujeme děti, aby nám připomínaly lehkost a přítomnost. A děti zase potřebují nás, abychom jim vytvořili bezpečný rámec a občas je za těmi koňmi prostě odvezli. Když se tohle potká, dává to smysl oběma stranám.
Tenhle text není návod ani poselství. Je to jen malé zastavení. A možná taková ta nevyřčená otázka: kde ve svém životě dneska až moc přemýšlíme? A kde bychom si mohli dovolit aspoň občas zase jen sednout a jet?
A pokud cítíte, že by vám v tom sednout a jet mohlo pomoct i kvalitně ošetřené pojištění, neváhejte se mi ozvat!
Chcete si přečíst příběh našeho stánku na Výstavě Kůň 2025?
Pojďte si s námi projít ohlédnutí, které pobaví, dojme i nachytří.
Děláme to srdcem a věřím, že to je vidět! Baví nás dodávat lidem jistotu skrz pojištění odpovědnosti, jezdců a koní.
Komentáře