Jak jezdí děti a dospělí. Stejný kůň, jiná hlava
Než začnu, chci říct jednu věc na rovinu. Tohle není odborný článek. Není to žádná teorie ani pravda vytesaná do kamene. Je to moje zkušenost. To, co vidím a prožívám u koní. A co se mi opakovaně vrací, pokaždé když sleduju děti v sedle.
Ladovská zima a Jasmínky přání
Byla v lednu taková ta ladovská zima. Ticho, sníh, klid. Jasmínka přišla s tím, že by chtěla na koníčky.
Pokud vás zajímá, jak to celé probíhalo, natočili jsme z vyjížďky s Jasmínkou krátký vlog. Krásně tam je zachyceno, jak to děti s těmi koňmi mají.
Žádné dlouhé přemýšlení, jestli je zima nebo jestli se to dneska hodí. Prostě měla chuť jet. A mně v tu chvíli v hlavě něco cvaklo.
Vybavila se mi moje vlastní vzpomínka z dětství. Jak jsem kdysi jezdila ke koním. Jak jednoduché to tehdy bylo. Prostě sednout, jet a neřešit. Svět byl v tu chvíli hrozně přehledný a vlastně klidný. Až zpětně si člověk uvědomí, kolik lehkosti v tom bylo. Ale život už je zkrátka takový, že přináší změny a s těmi změnami se všechno mění.
Když se objeví „co kdyby“
U mě třeba přišlo těhotenství. A narodila se právě Jasmínka. Najednou už člověk nemyslí jen na sebe. V hlavě začnou naskakovat věci, které tam dřív nebyly. Co když se něco stane. Kdo by se postaral. Kdo by ji živil. Najednou to přestalo být jenom o mně.
A chvíli jsem se dokonce bála jezdit. Nebyl to ale strach z koní. Byl to strach o toho malého človíčka. Bylo to o zodpovědnosti. A případných následcích. Ten typ strachu, který nevyřeší ani pojištění odpovědnosti, ani pojištění jezdce, ani pojištění koně, i kdyby si to člověk přál sebevíc:-)
Když se na to dívám zpětně, vlastně to chápu. Ta lehkost, se kterou jsem kdysi ke koním chodila, ale už není taková.
A jak se mi daří tu lehkost v životě mít, nebo nemít, můžete vidět i na mém Instagramu.
Stejný kůň, jiná hlava
A tohle je pro mě osobně ten největší rozdíl mezi dětmi a dospělými. Děti si sednou na koně a neřeší. Neřeší, co by se mohlo stát. Neřeší scénáře ani budoucnost. Prostě sednou a jedou. Jsou v tom přítomném momentu. Tady a teď.
Dospělí už to mají jinak. Máme v hlavě zkušenosti. Dobré i špatné. Máme odpovědnost, obavy, potřebu mít věci pod kontrolou. A často si ani neuvědomujeme, jak moc nám tahle naše sakramentská hlava stojí v cestě. V ježdění na koni bývá totiž největší brzdou právě ona. Ne tělo. Ne kůň. Ale my sami.
Koně jsou v tomhle neuvěřitelně upřímní. Reagují na to, co skutečně vysíláme. Na napětí, klid, nejistotu, důvěru. A děti jim v tomhle ohledu prostě dávají čistější signály. Bez kalkulu. Bez přemýšlení. Bez snahy mít všechno pod kontrolou.
Není to jen v sedle
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že to je takový obecně platný princip. Čím jsme starší, tím víc věcí nosíme v hlavě. Tím víc přemýšlíme, vážíme rizika, plánujeme dopředu. A takzvaně sednout a jet už pro nás není snadné. Ať už v sedle, nebo třeba obrazně v práci či v životě.
Možná proto mě tak baví ta mezigenerační výměna. My dospělí potřebujeme děti, aby nám připomínaly lehkost a přítomnost. A děti zase potřebují nás, abychom jim vytvořili bezpečný rámec a občas je za těmi koňmi prostě odvezli. Když se tohle potká, dává to smysl oběma stranám.
Tenhle text není návod ani poselství. Je to jen malé zastavení. A možná taková ta nevyřčená otázka: kde ve svém životě dneska až moc přemýšlíme? A kde bychom si mohli dovolit aspoň občas zase jen sednout a jet?
A pokud cítíte, že by vám v tom sednout a jet mohlo pomoct i kvalitně ošetřené pojištění, neváhejte se mi ozvat!
Chcete si přečíst příběh našeho stánku na Výstavě Kůň 2025?
Pojďte si s námi projít ohlédnutí, které pobaví, dojme i nachytří.
Děláme to srdcem a věřím, že to je vidět! Baví nás dodávat lidem jistotu skrz pojištění odpovědnosti, jezdců a koní.
Komentáře