Daň za lásku aneb rok, který nezačal slavně
- Kateřina Píšová
- 24. 2.
- Minut čtení: 3
Aktualizováno: 25. 2.
Než začnu. Tohle není článek o pojištění koní, ale o jednom malém bostonském teriérovi, o smutné zprávě a o tom, co mi díky ní došlo.
Když rok nezačne podle představ
Letošek u nás nezačal úplně slavně. Nejdřív zdravotní komplikace u babičky, a než jsme se z toho stihli oklepat, přišla další rána. Zjistili jsme, že náš jedenáctiletý pejsek má bouli na břiše.
Sarkom.
Chvíli nám trvalo se s tím vůbec srovnat. Nejdřív člověk věří, že to nic nebude nebo třeba absces. Pak hledá řešení, pak se zlobí, pak je smutný. A pak si jednoho rána uvědomí, že ten pes vedle něj leží úplně v klidu, vrtí ocasem a čeká na pamlsek. Jako by se nic nedělo.
A možná právě tohle je ta největší lekce.
Daň za lásku
V angličtině existuje krásný výraz. Grief tax, doslova „daň za lásku". Myšlenka je jednoduchá: každý smutek, který prožíváme při ztrátě zvířete, je daň za všechnu tu radost, kterou nám přineslo. A čím víc zvířat v životě milujeme, tím víckrát tu daň zaplatíme.
Průměrný pejskař za svůj život zažije odchod tří až pěti psů.
U koní je to jiné. Kůň se dožívá pětadvaceti až třiceti let, takže vás může provázet skoro celý dospělý život. Pes „jen asi" dekádu. Ale ta intenzita vztahu? Ta je u obou obrovská.
Bostonský teriér se průměrně dožívá jedenácti až třinácti let.
Naše Molly je přesně v tom věku, kdy se bohužel tyhle diagnózy začínají objevovat. Ale víte co? Těch dosavadních jedenáct let bylo plných. Každé ráno, každá procházka, každé schoulení na gauči, tiché upouštění plynů i „chrochtání“. Kdyby mi někdo řekl, kolik radosti do těch let dokáže nacpat osm nebo devět kilo zvířete, nevěřila bych.
Co psi vědí a my ne
Psi žijí v přítomnosti. Nemají úzkost z budoucnosti. Nepřemýšlí, co bude za měsíc. Nemocný pes, kterému je zrovna dobře, je prostě „happy“. Tady a teď. Neřeší „co by kdyby". Neřeší scénáře.
A to je paradoxně pro nás jako majitele úleva i zdroj smutku zároveň. Protože my tu budoucnost vidíme. Víme, co přijde. A oni ne. Oni jsou prostě tady. A čekají, jestli náhodou ze stolu nespadne kousek sýra.
Vzpomínám si, jak jsem psala o tom, jak jinak jezdí děti a dospělí. Jak děti prostě sednou. Jsou v přítomném momentu. Dospělí ale mají v hlavě scénáře, obavy, zodpovědnost.
A psi? Psi jsou v tomhle jako ty děti. Celý život. Až do konce.
A možná právě to je to, co na nich tak milujeme. A co nám tak strašně chybí, když jednou odejdou.
Co jsem si díky téhle situaci uvědomila
Přiznám se k něčemu. Když je všechno v pohodě, člověk věci odkládá. Říká si: zítra ho vezmu na delší procházku. Příště si s ním víc pohraju. O víkendu mu dám ten „pařátek“ nebo „kartáček na zuby“, co pro ni mám ve skříni.
A pak přijde diagnóza a najednou máte úplně jiný pohled. Najednou je každý den důležitý. Najednou si uvědomíte, že ten čas, který máte, je vzácný. A že jste ho měli víc využívat i předtím. Ne víc dělat. Víc být.
Ale to je holt život. Kolik věcí odkládáme? Kolik momentů si necháme proklouznout, protože „času je dost"?
Náš pejsek mě tenhle rok naučil víc než jakákoli knížka o osobním rozvoji. A přitom neudělal nic jiného, než že každé ráno přijde a podívá se na mě svýma psíma očima.
Jediná chyba, kterou psi mají, je to, že žijí příliš krátce.
Život se zvířaty je lepší. I když bolí.
Vím, že tento článek nemá úplně happy end. Ale ani není smutný. Protože ten příběh ještě nekončí. Molly tu pořád je. A třeba tu bude dlouho! A i kdyby nebyla, už teď ta společná cesta byla jízda. Stál za to každý jeden den. Kdyby jenom věděla, jak hezky tmelí rodinu! 😊
Jednou jsem někde četla větu: Jediná chyba, kterou psi mají, je to, že žijí příliš krátce. A myslím, že tohle někde v koutku ví každý, kdo někdy miloval nějaké zvíře.
Takže ano, život se zvířaty bolí. Ale je mnohem, mnohem lepší, než život bez nich.
Chcete si přečíst příběh projektu Pojištění koní?
Pojďte si s námi ohlédnout za naším týmem.
Děláme to srdcem a věřím, že to je vidět! Baví nás dodávat lidem jistotu skrz pojištění odpovědnosti, jezdců a koní.
Komentáře